Filozofie pro Život

Ze života filozofů: Baruch Spinoza

Holandský filozof židovského původu Baruch Spinoza je znám jako „největší Žid” nebo také jako „největší ateista”. Narodil se 24. listopadu roku 1632 v Amsterdamu, kam jeho rodina přišla z Portugalska. I když jeho židovské jméno Baruch či jeho latinizovaná podoba Benedictus znamená „požehnaný”, je zřejmé, že jeho osobní život, především v pozdějším věku, příliš požehnaný nebyl.

Jeho otec byl obchodníkem a knihovníkem v židovské škole, kde se také mladému Baruchovi dostalo prvního vzdělávání. Od dětství byl hodně zvídavý a nadaný pro studium, a proto si otec velmi přál, aby se z jeho syna stal rabín. Mladý Spinoza studoval bibli i talmud, zabýval se středověkou filozofií, myšlenkami Giordana Bruna i Descarta.

„Nechávám žít každého podle jeho přirozenosti, a kdo chce, může pro svou spásu zemřít, jen smím-li já pro svou spásu žít.”

Studium různých filozofických i náboženských textů ho však nakonec přivedlo do velmi ostrého sporu s židovskou obcí jeho rodného města. Poukazoval na to, že Starý zákon je plný protikladů a nesrovnalostí a odmítal uznat, že pouze v tomto posvátném textu se nachází bezpodmínečná pravda. Spory bohužel nakonec vyvrcholily tím, že byl obviněn z kacířství, vyloučen z židovské obce a dokonce se zachoval i záznam o tom, že byl proklet: „Budiž proklet ve dne i v noci, proklet, když spí i když vstává, proklet, když vychází i když se vrací. Bůh ať mu nikdy neodpustí.… Nařizujeme, aby se s ním nikdo ústně nebo písemně nestýkal, nikdo mu neprokázal jakoukoli přízeň, aby nikdo s ním nebydlel pod jednou střechou, aby se k němu nikdo nepřibližoval blíže než čtyři lokty, nikdo ať nečte, co by složil nebo napsal.”

Baruch Spinoza se tímto životním postojem zařadil mezi filozofy-bojovníky, jimž studium mnoha různých učení a textů umožnilo vybudovat si filozofický nadhled a vidět, že pravda se nenachází pouze v jednom jediném textu či učení. A odmítal tento postoj změnit pouze proto, aby se zalíbil vlivným lidem své doby.

„Není to také teprve ode dneška, že se za pravdu draze platí. Ani zlá pomluva mne nedonutí, abych nechal pravdu na holičkách.”

Od okamžiku, kdy byl vyloučen z židovské komunity, žil v ústraní, měl jen velmi málo přátel a pouze několik žáků, kteří se však báli k němu veřejně přihlásit. Dochovala se korespondence s několika významnými osobnostmi jeho doby, např. s filozofem Leibnizem.

I přes to, že byl většinou zatracován a odmítán, našli se jeho současníci, kteří si ho vážili, a roku 1673 mu kurfiřt Karel Ludvík Falcký dokonce nabídl možnost přednášet filozofii na univerzitě v Heidelbergu, avšak s podmínkou, že svobodu svého filozofování nebude zneužívat k narušování veřejně uznávaného náboženství. Spinoza však tuto nabídku odmítá se slovy: „Nevím, uvnitř jakých hranic bych musel udržovat svobodu filozofování, abych nevzbudil dojem, že chci veřejně narušit uznávaná náboženství. Rozpory vznikají méně z vnitřní lásky k náboženství, jako spíše z různosti lidských afektů nebo z rozporného ducha, takže vše, ať je sebesprávněji řečeno, bývá obráceno a odsouzeno.”

O jeho životě v tomto období víme jen velmi málo, ale lze soudit, že žil velice osamoceně a skromně. Protože jedno z židovských pravidel žádalo, aby i učenec ovládal nějaké řemeslo, naučil se během svých studií brousit optická skla. Na sklonku svého života této dovednosti využil a vydělával si na živobytí jako optik. Trpěl však tuberkulózou a toto řemeslo, při němž byl neustále nucen vdechovat skelný prach, jeho zdravotnímu stavu příliš nepomáhalo. Zemřel 21. února 1677 v Haagu v pouhých čtyřiceti čtyřech letech.

„Když mne zkušenost poučila, že vše je v obyčejném životě často tak náhodné, marné, prchavé … rozhodl jsem se, že vyzkoumám, zda existuje pravé dobro … něco, co by mi, kdybych to nalezl a získal, mohlo opatřit navždy trvalou a nejvyšší radost.”

Jeho filozofická díla, pojednávající především o pojetí Boha a hledání podstaty dobra, mohla být vydána až po jeho smrti. Mezi nejdůležitější patří Traktát o dokonalosti rozumu a Etika. Celým jeho dílem prostupuje odklon od shonu všedního života, pohrdání touhou po bohatství či světské slávě. Všechny tyto pohnutky se mu zdají marné, prchavé a prázdné. Touží naopak překonat pomíjivost a dospět do stavu, který je povýšen nad jakýkoli smutek, nespokojenost či nezdary. Tento stav nachází v „Amor intellectualis erga Deum” – v „duchovní lásce k Bohu”.

„Vše, co je, je v Bohu.”

Koncepcí Boha se zabývá Spinozovo hlavní dílo, Etika. Rozvíjí v něm pojetí Boha jako příčiny sebe samého, což je v úplném rozporu s tím, co se naučil od svého učitele Descarta. Tvrdí, že „Bůh, první příčina všech věcí a také příčina sebe sama, dává se poznat skrze sebe samého”. Zcela opouští myšlenku Boha tvořícího svět či Boha, k němuž by mohla směřovat osobní zbožnost věřícího. Tvrdí, že Bůh se neprojevuje skrze proroky, že nepotřebuje zprostředkovatele, protože se objevuje ve všem skutečném. Považuje ho za příčinu všech věcí.

Je zřejmé, že takové pojetí Boha ani další ideje Barucha Spinozy nemohly být jeho současníky přijaty, protože jsou na svou dobu velmi odvážné a novátorské. I přes obrovskou vlnu nenávisti a nepřátelství však dokázal zůstat věrný sám sobě a pravdě, kterou objevil. Netoužil po bohatství či slávě, upínal svůj zrak k věčnému světu a hledal způsob, jak uniknout z tohoto pomíjivého světa, což se mu skutečně podařilo.

„Láska k věčné a nekonečné věci živí duši jedinou skutečnou radostí a je zbavena všeho smutku.”

Mgr. Petra Goliášová

Citace jsou převzaty z těchto knih:
Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filozofie, Votobia 1993
Velké postavy západního myšlení, Prostor 1997